Día de Muertos aneb jak se slaví Dušičky v Mexiku

Día de muertos je jeden z nejoblíbenějších a nejznámějších mexických svátků, dotáhl to tak daleko, že je dokonce na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Tahle tradice vzpomínat a oslavovat své mrtvé má kořeny už v předkolumbovských dobách, kdy mnoho původních kultur nebralo smrt jako konec a velký předěl v životě tak, jako to bere třeba katolická církev (která smrtí navíc vyhodnocuje celou životní dráhu jedince a posílá ho následně dle jeho pozemského chování do nebe nebo do pekla) a celkově západní kultura, ale spíš jako další bod na životní pouti, kterým rozhodně nic nekončí, kterým se netrestá a už vůbec to není tabu, o kterém je radno mlčet. Současné mexické dušičky jsou tedy výsledek splynutí těchto tradic původních a také těch katolických, které s sebou přinesli Španělé a jež do určité míry naroubovali právě na místní náboženství. Slaví se tedy ve stejném termínu jako ty české, 1. a 2. listopadu, a jejich cílem je taktéž připemenout si mrtvé blízké, ale jejich průběh je o poznání veselejší, barevnější a hlučnější. Spíš než tichou pietní meditaci to přípomíná- jak jinak- pravou mexickou fiestu, při které si sice vzpomíná na nebožtíky, ale tak nějak v duchu smíření se se životem i se smrtí, s přirozeným plynutím času, kdy lidé se zkrátka rodí a umírají, a proto nemá cenu kvůli tomu smutnit.

DSCN1294

Tradiční figurky kostlivců při běžných činnostech živých, tady konkrétně zemědělců, zobrazují sotva znatelnou hranici mezi životem a smrtí v kolektivním vědomí Mexičanů. Míxquic, México DF, 2013.

DSCN1291

Kostlivci při setbě. Míxquic, México DF. 2013

Já jsem měla dosud šanci zažít Día de Muertos na třech různých místech: v horách mezi indiány ve státě Puebla, v hlavním městě a naposledy na severu Mexika ve státě Coahuila. Jak už jsem napsala v mnoha článcích na tomto blogu, Mexiko je obrovské a rozmanité, a tak i moje tři zkušenosti byly dost odlišné. Pokusím se to všechno nějak shrnout do tohoto článku, vypíchnout různé odlišnosti a naopak najít znaky shodné všude.

Ve střední a jižní části Mexika se na začátku listopadu na nebožítky nejen vzpomíná. Día de Muertos jsou totiž jediné dva dny v roce, kdy mrtví dokonce navštěvují své pozůstalé: 1. listopadu jsou to dětské duše, 2. listapadu pak dospělí. Základním vodítkem mrtvých po světě živých jsou květy a okvětní lístky afrikánu, jehož aroma má údajně nebožtíky vést, a proto je v tomto obdbí možné vidět jak hroby zaplavené oranžovou barvou, tak malé oranžové cestičky vedoucí k domům.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Hroby ozdobené květy afrikánu. Atempan, stát Puebla, 2011

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Přípravy na Día de Muertos. Cestička z okvětních lístků afrikánu značí mrtvým, kudy do domu. Sierra Norte de Puebla. 2011

To proto, že pozůstalí se přemisťují na hřbitov, kde uklidí hrob, vyzdobí ho a přinesou nebožítkům jejich oblíbené pokrmy a nápoje, často i oblíbené hudebníky, a to tam pak ve veselí zůstanou celou noc. Nejznámější je tato tradice ve státě Michoacán, konkrétně u jezera Pátzcuaro, kde já jsem zatím ještě nebyla, nicméně podobně živá atmosféra panuje každý rok v malém městečku Míxquic na okrajích hlavního města.

DSCN1303

Na návštěvě u mrtvých. Míxquic, México DF, 2013.

DSCN1308

Slavnostní atmosféra na hřbitově. Však taky očekávají vzácné hosty! Míxquic, México DF. 2013

DSCN1313

Pokud je třeba hrob příliš daleko, staví se patrové oltáře doma. Těch několik pater symbolizuje už od předkolumbovských dob různé úrovně podsvětí, na nejvyšší patro se dává fotografie zemřelého a dále se na něj pokládají svíčky, květiny, jídlo (nejčastěji mole, tacos, tamales, občas třeba i tradiční krocan), pití (nechybí třeba tequila), voda jaky symbol života a očištění a pro dětské duše i hračky. Oltáře se ovoňují kadidlem, aby očistil domov od zlých duší.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Domácí oltář v Sierra Norte de Puebla, 2011.

Dále se peče tradiční buchta pan de muerto, vyrábí se cukrové lebky, skládají se humorné verše calaveritas o tom, jak se smrt potká s nějakým smrtelníkem a nakonec si ho vezme s sebou. Prostřihují se figurky s námětem smrti do papírových vlaječek a celkově se hodně objevuje motiv Catriny, personifikované smrti- poťouchlé kostlivkyně v nákladném oblečení, kterou vymyslel před sto lety mexický výtvarník José Guadalupe Posada.

DSCN1329

Velká figura Catriny, Míxquic, 2013.

DSCN1319

Původní Catrina od Josého Guadalupe Posady. Míxquic. 2013

DSCN1295

Ukázka oltáře v muzeu v Míxquicu. Nechybí kadidlo, svíčky, cukrové lebky, prostřihávané papírové vlaječky ovoce, květiny…

Na severu Mexika je výrazný vliv ze Spojených států- na hřbitovy se chodí jen se skromnou kytičkou, oltáře se doma také moc nestaví, ale zato děti chodí v noci 31. října na koledu převlečené za strašidla a ty odrostlejší se pak v noci baví taktéž v převlecích na Halloweenských parties. A jinak, spousta lidí to ani neví, ale když si na Halloweena namaluje na obličej kostlivce (což je každý rok čím dál tím populárnější i mimo Mexiko), tak se vlastně převlékli za Catrinu. Třeba jako jáDSC_0348

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s