Dobrodružství v podzemí

Když je řeč o hlavním městě Mexika, není to kompletní vyprávění, pokud se nezmíní ta druhá, temnější část pod povrchem. V podzemí se totiž nachází tunely protkaný paralelní svět, kudy denně proudí miliony lidí a kde se odehrávají všední i nevšední situace. Zkráceně se tomuto světu říká… Metro!

Takže abyste si udělali představu: 12 linek, 195 stanic, celkem 225,9 km kolejí (vzdálenost Praha- Brno) a to vše si můžete užít zakoupením jedné jízdenky stojící 5 pesos (8 Kč).

Linky jsou podle svého stáří očíslovány (1-9, 12) a v pořadí 10. a 11. linka jsou označeny jako A a B, protože kromě federálního distriktu zasahují až do vedlejšího státu Mexiko; každá linka má také přidělenou svou barvu. První linka byla uvedena do provozu v roce 1969, poslední, 12. v roce 2012. Mimochodem ta v lecčem připomíná pražský tunel Blanka: jen několik měsíců po dlouho očekávané inauguraci byla uzavřena polovina stanic, protože nejspíš díky korupci nebyla dobře postavena a hrozilo vykolejení souprav.

plano metro

Každá stanice má kromě názvu přiřazený i piktogram. Z počátku to bylo kvůli analfabetům a cizincům; tradice obrázků se nicméně zachovala až do současnosti.

mexico 136

Jízda mexickým metrem je rozhodně zážitek. Každý defeño (obyvatel hlavního města) ví, že pokud to jde, ve špičce (hora pico) by se měl metru vyhýbat obloukem. Nejeden prostředí neznalý turista už totiž na vlastní kůži zjistil, kolik lidí se mezi 6. -10. a 17. -21. hodinou nahrne do některých linek metra. Někdy člověk musí nechat projet i několik souprav, protože se do nich prostě nevejde. Situace je natolik kritická, že v tuto denní dobu se dokonce oddělují první tři vagony jenom pro ženy, to aby se předešlo osahávání. V každé stanici dohlíží několik policistů, mimo jiné i na to, aby se muži nevloudili do vagonů pro ženy. Ti si totiž asi bláhově představují, že ženy jsou k sobě ohleduplnější. Nejsou; doslova boj probíhá ve všech vagónech. Jestli vás někdy doma učili, jako třeba mě, že když přijede metro, první se nechá vystoupit a pak se teprve nastupuje, tak s takovým přístupem byste na nástupišti stáli ještě teď. Jakmile se totiž otevřou dveře metra, všichni se okamžitě snaží rychle narvat dovnitř. Následně se metro ještě ve stanici chvíli zdrží, protože nikdy nemůže pořádně dovřít dveře, vždycky v nich někdo uvízne. A ten někdo se nechce vzdát svého těžce vydobytého místa, tudíž se snaží nacpat dovnitř, jak jen to jde. Naopak když chcete vystoupit a nestojíte bezprostředně u dveří, musíte se jednu až dvě stanice před tou „svojí“ začít ptát ostatních, jestli taky vystupují. V kladném případě jen trpělivě čekáte (a jste šťastní, že nebudete v první linii v onom kritickém momentu, kdy proti vám budou stát ti, kteří naopak chtějí nastoupit a nemíní vám dát jakoukoli šanci), v záporném se snažíte dále jedoucí spolucestující nějakým způsobem „obejít“, abyste postoupili co nejblíž dveřím- a to vše na místě, kde máte asi tolik prostoru jako konzervované sardinky. Nebo spíš míň. Mně už se takhle podařilo několikrát přejet mojí stanici: zkrátka jsem nebyla dost asertivní a dav mě nenechal vystoupit. Že mi nevěříte a já jenom přehánim? Tak se podívejte na následující video!

Podobně se zaplní metro nejen ve špičce, ale i když prší (což se v třeba létě děje dost často)- některé linky totiž vedou na úrovni ulice, a kvůli bezpečnosti při dešti nemůžou jet moc rychle. Tím se samozřejmě naruší celý rytmus metra a není tedy výjimkou čekat 10 i více minut v soupravě, která stojí ve stanici. A to v každé stanici. Někdy se vlak zastaví i uprostřed tunelu. Rázem se z pětiminutového přejezdu stává půlhodina. I díky tomu je pochopitelné, že metro nejezdí podle žádného veřejného jízdního řádu. Ba co víc, můžete se spolehnout, že ve chvíli, kdy někam strašně moc pospícháte, budete už čtvrthodiny netrpělivě přešlapovat na nástupišti, kde se srocuje čím dál tím víc lidí (v tu chvíli je vnímáte jako nepřátele, protože vám chtějí zabrat VAŠE místo ve vagónu!), a to aniž by projel jediný vlak; zato v protisměru odjíždí už v pořadí 5. a navíc poloprázdná souprava.

mexico 135

Opravdovou lahůdkou je, když začne pršet během dopravní špičky. To ani nemá cenu se o něco pokoušet a je lepší z metra vylézt a navzdory dopravní zácpě na povrchu pokusit se na místo dojet autobusem či taxíkem.

Mexické metro ovšem není jenom pouhým dopravním prostředkem- také je to centrum obchodu. Uvnitř vestibulů i na nástupištích; v normálních obchodech, stáncích i na šátcích či kartonech položených na zemi se prodává jídlo, cukrovinky, oblečení, módními doplňky, kosmetika, denní tisk či mobily. Kapitolou samou o sobě jsou prodávající, kteří si své zboží nosí u sebe, plynule přecházejí z jednoho vagonu do druhého a hlasitě dělají reklamu tomu, co právě prodávají: žvýkačky, bonbóny, čokoládičky, kuchyňské potřeby, sluchátka, kapesníčky, pilníčky na nehty, miniaturní baterky, obaly na mobily, zubní pasty či kartáčky, knížky (hlavně frčí vtipy a osobní rozvoj) a především dévédéčka a cédéčka s načerno vypálenými filmy a hudbou. V tom případě nestačí jen vyvolávat: do baťohu se nacpe reproduktor, zapojí se starý diskman, a celým vagonem se pak nese hudba rozličných žánrů: cumbia, banda, reggaeton, salsa, norteña, rock ve španělštině, romantické písničky, elektronická hudba, osmdesátky, devadesátky, nejlepší taneční hity roku 2015: stovky písniček ve formátu MP za 10 pesos (16 Kč).

Metro je taky takové mobilní kulturní centrum. Často ve vestibulech i uvnitř vagonů hraje živá hudba, od dětí hrajících na harmoniku, po několikačlenná tělesa vyhrávající salsu. Není těžké se setkat s klauny, kteří satiricky komentují těžký život Mexičana, či tzv. fakýry: chlápky, kteří si sundají tričko, na zem rozprostřou hadr se střepy, chvíli mluví o své drogové závislosti či snaze vydělávat si na živobytí „slušně“, a pak z výšky skáčou a na ty střepy dopadají holými zády- u některých je vidět, že mají fígl, aby se nezranili, jiní mají do krve rozdrásanou kůži. Všichni samozřejmě očekávají nějaké to peso za svou snahu.

Metro je taky místem, kde se můžete projevit jako citliví lidé podporující charitu: slepci si oťukávají hůlkou cestu vagonem a chrastí kelímkem s drobnými (většinou do toho i zpívají či hrají na nějaký nástroj), hluchoněmí zanechávají kartičky s osvětlením svého neduhu a občas i nějakou sladkost v rukách cestujících, kteří je pasivně přijímají. Když se pak hluchoněmí vrací vagónem, kartičky i sladkosti si zas vybírají (aby je použili i u dalších cestujících), občas se jim sladkosti podaří za pár pesos udat- to si pak vezmou zpět jen tu kartičku. Jestliže sedíte, tak i když se tváříte, že tam vůbec nejste, nic nechcete a schválně strčíte ruce do kapes, kartičku/sladkost vám stejně položí na klín. A pak si to zas vezmou.

Metro je taky místo, kde se údajně můžete oddávat různým nekalým praktikám. Krom již zmíněného (a nezpochybňovaného) osahávání žen se mluví také o kapsářství, přepadání, prostituci či vyhledávání náhodných sexuálních partnerů. Tomu poslednímu se říká „metreo“, a spočívá v tom, že homosexuální jedinci po desáté hodně večer jezdí posledními vagony určitých linek a za pomoci mobilních aplikací se rozpoznávají a následně sbližují. Nicméně do jaké míry je to kapsářství, prostituce a metreo pravda a jak často se to děje, to nevím, nikdy jsem nic podobného na vlastní oči neviděla, jen případy přepadení se občas objeví v novinách. Navíc co se kapsářství týče, řekla bych, že je pravděpodobnější, že vás někdo nepozorovaně okrade spíš v pražském metru: v Mexiku jsou běžnější rovnou přepadení.

Mexičané jsou si vědomi nedostatků svého metra a je snaha se situací něco dělat. I když tedy změny většinou bývají spíše kosmetické: je komické koukat na lidi peroucí se o místo ve vagonu, zatímco jim do toho vyhrává příjemná hudba z reproduktorů rozmístěných po nástupišti. Případně si můžou dlouhé čekání zpestřit koukáním na televizi, kde běží předpověď počasí či kulturní servis. Místo klimatizace jsou na stropu na některých stanicích normální kancelářské větráky, ale v létě v tom vedru člověk ocení cokoli!

Na druhou stranu se musí uznat, že město bylo původně plánováno pro mnohem méně lidí a v současnosti prostě na takový nával nemá dostačující infrastrukturu. Zvládnout přepravit miliónové davy denně není snadné, tím spíš za tak nízký obnos. Navíc pokud se vyhnete dopravní špičce a dešti, metro je nejrychlejší a nejspolehlivější způsob, jak se po hlavním městě pohybovat. A rozhodně je to mnohem záživnější než jízda v Praze!
Když jsem v hlavním městě bydlela, zpočátku jsem dennodenně na metro nadávala, protože většinou jsem potřebovala přemístit se v době dopravní špičky na těch nevytíženějších linkách. Navíc jsem to měla ztížené ještě tím, že na první pohled bylo všem jasné, že jsem cizinka, tudíž jsem byla tak trochu za exota. Postupem času jsem se ovšem naučila různé triky pro přežití: které linky jsou v jakou dobu kritické, důležitost počasí, možnost jezdit ve vagonu pro ženy i jiné formy přepravy- pěšky, autobusem či taxíkem, klestit si cestu třeba i lokty a celkově být víc asertivní, ze sluchátek poslouchat hudbu, a tak se odpojit od okolního světa. Jízda metrem už mi nepřijde jako utrpení, naopak je to občas i zábava.

Co vy, odvážili byste se?

Advertisements

2 thoughts on “Dobrodružství v podzemí

  1. Pingback: 34 kulturních šoků, které Češi zažívají v Mexiku | Mnoho tváří Mexika

  2. Pingback: Jak se v Mexiku slaví Velikonoce | Mnoho tváří Mexika

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s