Baja California Sur (část 3.): Stopem za velrybami a zase zpět

Baja California Sur je mexický stát, kde se nachází nejen krásné pláže, domy a apartmány na léto i na důchod pro Američany a bujarý noční život v přímořských letoviscích, ale také tří zátoky, kam každoročně od ledna do dubna připlouvají z Arktidy tisíce plejtvákovců šedých, aby se tam spářili a březí samice porodily. A protože ani já, ani můj přítel jsme nikdy předtím žádnou velrybu naživo neviděli, rozhodli jsme se za nimi vydat.

Naším cílem byla laguna San Ignacio. Vybrali jsme si ji proto, že ze tří zátok, kde je pozorování plejtvákovců šedých možné, je tato nejizolovanější (z městečka San Ignacio uprostřed pouště je to ještě dobrých 60 km víceméně prašnou cestou do rybářských osad na břehu zátoky, kde žije trvale pouze kolem 100 lidí), a tudíž nejméně turistická. Navíc cestovní ruch je tam dost specifický- místo klasických turistů přijíždějí hlavně mořští biologové, kteří tam pozorují chování kytovců a píšou pak o nich odborné publikace.

Od San Ignacia nás nicméně dělilo dlouhých a při jízdě autobusem drahých 700 km, a tak jsme se z La Paz směrem na sever rozhodli stopovat.

Asi po hodině postávání u silnice jsme měli štěstí a dobrodinec jménem Rubén nás svezl 350 km do města Loreta. Loreto, kdysi jedna z hlavních jezuitských misií a následně hlavní město Kalifornií, které ovšem v roce 1829 zničil hurakán, je v současnosti poklidné městečko u Cortézova moře. V posledních letech se stalo útočištěm především kanadských, ale i amerických důchodců, díky čemuž má toto patnácti tisícové městečko mezinárodní letiště. Protože nejsme příznivci golfu ani sportovního rybolovu a do aktivního důchodu nám zbývá ještě spousta let, v Loretu jsme pouze přenocovali.

DSCN6858

Misie v Loretu z roku 1697

Následujících den jsem se přemístili asi 80 km severně od Loreta k zátoce Concepción, kde jsou krásné pláže s bílým pískem a průzračnou vodou (která je ovšem v lednu fakt ledová), jednu takovou opuštěnou pláž jsme si vybrali a ve stanu tam přespali. Už ani nevím, co nás příští den brzo ráno probudilo, jestli zima, nebo krákající pelikáni vrhající se střemhlav do vody za rybami.

DSCN6884

Pelikáni u pláže Requesón, zátoka Concepción, opočívající po ranním náročném lovu

A tak jsme ještě dopoledne stáli u silnice (té, která spojuje úplný jih poloostrova s hranicí v USA, ale v tomto úseku tam projíždí poměrně málo aut) a čekali, jestli nás někdo sveze. Nakonec nám zastavil obrovský žlutý kamion, z něhož vyskočil postarší milý řidič Jaimé. Když jsme mu řekli, že jedeme do San Ignacia, tak se jen zasmál, že to máme blízko: on měl namířeno do 1000 km vzdálené Ensenady. Jaimé nám nabídl, že kdykolik budem chtít, u jeho rodiny můžeme přespat (mi casa tu casa- můj domov tvůj domov), ale kvůli časové tísni jsme si tuhle skoro dva tisíce kilometrů dlouhou zajížďku nemohli dovolit. Tak jsem se poprvé v životě svezla kamionem a cesta to byla moc příjemná a rychle utekla. S Jaimém jsme díky internetu pořád v kontaktu, a nikdy neopomene zmínit, že až jednou budem mít cestu kolem, u něj doma v Ensenadě jsme vždycky vítáni.DSCN6950Ze San Ignacia jsme se k laguně dostali asi po dvouhodinovém čekání díky skupině tří Španělek a jednoho Mexičana, kteří nás svezli těch posledních 60 km. Že tamtudy projížděli a vzali nás, bylo naše štěstí, protože velrybí sezóna teprve začínala a tak provoz mezi lagunou a městem byl minimální (maximálně pár aut/náklaďáků denně) a hromadná doprava tam není. Informace, že jsem z České Republiky, měla velký úspěch: Mexičan strávil rok jako student na ČVUT v Praze a jedna ze Španělek pracuje v jedné madridské galerii, kde zrovna inaugurovali výstavu o Švankmajerovi, takže o společnou řeč nebyla nouze a skoro dvouhodinová cesta necestou nám rychle utekla.

RSCN7269

Cesta ze San Ignacia k laguně

FSCN7282

Laguna leží v UNESCEM chráněné Biosférické rezervaci Vizcaíno

FSCN7270U laguny jsou celkem 3 rybářské tábory, které se věnují také ekoturismu- pozorování velryb. My jsme se rozhodli pro rodinný podnik dona Antonia, který se svojí rodinou žije od malička u laguny, a když zrovna nevozí turisty a výzkumníky na své panze (panga říkají místní lodím/člunům) za velrybami, rybaří. I když to původně naši noví kamarádi nezamýšleli, nakonec se rozhodli vyjet na moře za velrybami s námi, a díky tomu se nám podařilo dohodnout dobrou cenu. V největším turistickém návalu se cena za osobu a jednu dvouhodinovou projížďku pohybuje mezi 1000-3000 Kč, my jsme nakonec zaplatili 600Kč- a to i s jídlem, čerstvě ulovenou rybou či mušlemi.

A tak jsme seděli v panze, a kolem skákali nejdřív jenom delfíni, a následně se začali vynořovat první plejtvákovci šedí.

Plejtvákovec šedý je velryba dlouhá až 15 m a vážící až 36 tun. Dřív žil jak v severním Pacifiku, tak Atlantiku, nicméně díky rozšířenému lovu v 19. století se ho podařilo prakticky vyhubit. V současnosti existují na světě dvě populace, jedna kriticky malá, tzv. západní u ruského pobřeží, a druhá podstatně větší, tzv. východní v oblasti Beringova moře u Aljašky. Právě ta v zimě migruje do teplejších vod při mexickém pobřeží. První v lednu připlouvají březí samice, které tam porodí svá mláďata, na přelomu ledna a února následují nezadaní samci a samice, kteří se tam páří. Ke konci „mexického období“ opět odplouvají samci a zůstávají jen samice s už povyrostlými mláďaty. To je podle dona Antonia období, kdy jsou plejtvákovci nejpřátelštější, zvědavě vykukují blízko návštěvníků a nechají se pohladit, nadzdvihávají pangy a vesele si hrají. Protože byl teprve začátek sezóny, k naší panze se občas zvědavě přiblížilo nějaké mládě, ale hned vzápětí se vedle vynořila jeho matka, aby ho od nás odstrčila a tak ho chránila. I tak to byl zážitek- kolem se vynořovaly obrovské hřbety, které vyfukovaly vodu, občas nějaká velryba mrskla ocasem a jedna dokonce vystrčila celý čumák nad hladinu. Byli jsme obklopeni zvířaty velkými jak autobus.

DSCN7010

Samice plejtvákovce šedého s mládětem v laguně San Ignacio DSCN7019

DSCN7037

Don Antonio „parkuje“ svojí pangu. Laguna San Ignacio

DSCN7058

Západ slunce nad lagunou

U laguny jsme také pod stanem přespali. Následující den jsme se svezli zpátky do San Ignacia v náklaďáku s rybím masem (to po překládce mířilo až na hranici se Spojenými státy). Řidič nám vesele ukazoval na svém mobilu fotky své sbírky hrotů šípů používaných indiánskými kmeny, které na území Bajy žily v době příchodu Evropanů. On je prý nachází náhodou při procházkách, a upřímně, za jeho sbírku by se nestydělo ani Náprstkovo muzeum. Na radu místních jsme v San Ignacio šli na benzínku a tam jsme se ptali řidičů, jestli nejedou směr La Paz a jestli by nás nesvezli. Hned u druhého pokusu jsme měli úspěch. Řidič kamionu José sice chvíli váhal (později nám prozradil, že nebere jen tak ledajakého stopaře), ale pak se mu evidentně zželelo mě, jakožto holky. Zeptal se, jestli máme čas, na což jsme nadšeně odkývali, že máme. Tak nějak jsme si totiž představovali, že těch 700 km ujedeme třeba za 10 hodin místo obvyklých 7. To proto, že jsme netušili, že kamion je plně naložený (34 tun, čili takový jeden větší plejtvákovec), a proto na rovině pojede maximálně 50 km/h a při stoupání jen 15km/h. Rychle jsme si k němu vyskočili, aby si to náhodou ještě nerozmyslel, a společně se vydali na cestu dlouhou… 27 hodin. Ve chvíli, kdy jsme doslova šplhali do řidičské kabiny, jsem si všimla samolepky na dveřích znázorňující Santa Muerte, tzv. Svatou Smrt (mexický náboženský kult často spojovaný se zločinem). I když je José, jak nám později potvrdil, vyznavačem pro mě nepochopitelného náboženství oslavující smrt, počáteční nedůvěra nakonec opadla. Přestože asi jeho život nebyl a není vzorový, od ilegální emigrace do USA vedoucí k vyhoštění po minimálně 9 dětí s několika různými partnerkami, k nám se choval skvěle. Tu noc jsme strávili docela dobrodružně: kolem osmé večer jsme dorazili na odpočívadlo s malým občerstvením, kde José vystoupil a řekl, že dál se nejede, že on tam plánuje povečeřet, a pak tam přespí. Protože už bylo pozdě, abychom stopovali, přijali jsme nabídku Josého a přespali u něj v kabině kamionu- on na posteli, já s přítelem natažení mezi sedadly a řadicí pákou. Přítel mi potom svěřil, že se příliš v noci nevyspal, protože pořád hlídkoval, jestli José spí, a jestli to náhodou není jenom nějaká léčka a on nás nechce třeba omámit, unést, znásilnit či zabít („Přece jenom, jsme v Mexiku!!- podotýkám, že nedůvěřivý přítel je Mexičan). Ale nestalo se nám nic. Ráno jsme při čekání, než se zahřeje motor (trvalo to 20 min),„posnídali“ jenom černou kávu s cukrem, což je zvyk všech obyvatel Baja California, a vyrazili znovu na cestu. Kolem 5. odpoledne jsme konečně dorazili do La Paz.

DSCN7170

Kamion, který se na 27 hodin stal naším dopravním prostředkem i „hotelem“

Reklamy

One thought on “Baja California Sur (část 3.): Stopem za velrybami a zase zpět

  1. Pingback: 10 důvodu, proč si zamilovat Mexiko | Mnoho tváří Mexika

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s